Ty máš takové štěstí, že děláš to, co Tě baví…

Tak tuhle větu slýchávám poměrně často. Máš štěstí… V danou chvíli se pousměji, velmi často nemá cenu ani nic říkat. Přichází mi ale pak na mysl: Je to opravdu štěstí? Z této věty: „Ty máš štěstí, že děláš to, co Tě tak baví.“ Mám pocit, že to je něco, co mi vlastně spadlo do klína… Štěstí, muška jedna zlatá! 🙂

Jak to ale ve skutečnosti je???

Není to tak, že někdo má více a někdo méně štěstí. Jednomu bylo naděleno více, někomu méně. Náš život je jen odrazem našeho myšlení a cítění a to v celé linii času…

Pamatuji si, že v 19 letech jsem studovala a šla na úplně jinou „kariéru“ (více v článku Minulé životy, existují???). Jenže to skončilo. Přiznám se, záviděla jsem mým spolužákům, lidem, kteří přesně vědí, co chtějí. Kteří si odmalička řeknou, chci být doktorem a pak jsou doktorem. A jsou spokojeným doktorem… Nesnášela jsem otázku při volbě škol: „Tak čím chceš být?“ Co chceš studovat? Moje první reakce byla: Nevím.

Jenže, vybrat si bylo nutné… Na výšce už jsem věděla, že to není ono. A poslední ročník jsem se už do učení nutila, protože jsem si rozumem říkala, teď to přece před koncem nezabalíš.

Začala jsem si uvědomovat, že chci asi pracovat s lidmi a nejvíc mě zaujal obor psychoterapie. Bavilo mě tříleté teoretické studium, začala jsem pak studovat i vysokou. Jaké ale pro mě bylo zklamání, že mi to prostě zas pocitově nesedělo.cartoon-1300394_1280

Stejně tak to bylo i s pracemi. Přišla jsem si už nemožná, neschopná, divná.

Jenže, kamkoli jsem šla do zaměstnání, vydržela jsem tam chvíli a cítila jsem, že to není ono… Za ten pocit jsem se ale postavila a bez jakýchkoli jistot jsem se rozhodla dát výpověď. Moje přání prostě bylo: Já chci být šťastná!! Nechtěla jsem trávit čas v práci, co mě nebaví a pořizovat si v tu chvíli věci, co vlastně nepotřebuji. Omezila jsem své výdaje na minimum. Důležitý pro mě byl čas… A došlo mi, chci poznat moudrost. Chci poznat sebe.

Čelila jsem znevažování okolí, i vlastním pochybám a nejistotě. Neměla jsem v okolí lidi, co by mě mohli zafinancovat. Věděla jsem, že to je o mně. A byl i čas, kdy jsem byla vděčná, že mohu žádat o sociální dávky.

Přišla jsem si jako nikdo, který pohrdá tím, co mu je nabízeno. Jenže můj pocit a vnitřní já bylo chvílemi tak silné. Nevěděla jsem, k čemu kráčím, co hledám. Neuměla jsem to ani pojmenovat. Přála jsem si, ať mě život vede. Byly chvíle, kdy jsem ležela v posteli a říkala si v duchu: „Tak mě veďte, ukažte mi cestu.“

Ke komu jsem mluvila? K energii, k lásce, k bohu, k moudrosti. K tomu, co synchronizuje vše, že do sebe vše zapadá, jak nejdokonalejší puzzle… Mám za sebou hodně, hodně probrečených nocí. ALE…

Co je moje štěstí??

 Nezastavila jsem se. Nevzdala jsem se. Hledala jsem možnosti a vydala jsem se vždy do neznáma. Každý „pád“ jsem přestala brát jako selhání, ale jako něco, co mě učí, i když v danou chvíli jsem nevěděla přesně co. To vidím zpětně.

 Pochopila jsem, že člověk si může věci sice hlavou naplánovat, ale život nám to uspořádává jinak, to je to vedení… A právě to jinak, je přesně to, co v danou chvíli potřebujeme, co je pro nás užitečné. I když se nám to v danou chvíli nemusí líbit…

baby-200760_1920

Přestala jsem hodnotit a rozlišovat, co je pro mě dobře a co špatně, já to přece hlavou nevím. Přesto, nejdu do pasivního modu a nečekám, co přijde a až přijde. Jsem tady a teď a mám spoustu přání a snů a jdu za nimi aktivně, krok za krokem, ale vím, že důležitá je právě tahle chvíle, ta cesta. 🙂

Bylo ale i období, kdy bych raději chodila v podzemí…

Nejtěžší období a krize ohledně práce pro mě bylo, když moji spolužáci dělali kariéry, finišovali studia, začali být doktoři, právníci. Potkávali jsme se a oni se mě  zeptali: „Tak co děláš?“ Já dělala barmanku, žila v mini bytečku, co byl spíš místnost než byt, dělala všechny pro ně divné alternativní kurzy, studovala knihy po nocích a trápila se otázkou, co dál?

book-863418_1280

Jenže ten život nás opravdu vede a reaguje na naše vysílání, na naše přání. Musela jsem se ustávat. Musela jsem se za sebe postavit. Musela jsem bojovat sama se sebou. Cítila jsem se sama, protože jsem neměla kolem sebe nikoho, kdo by mi skutečně rozuměl a přijal takovou, jaká jsem a že nikam nezapadám. Ale?

Nemohla jsem se zastavit, to nešlo. Cítila jsem se tak hrozně, že část mě umírá, že prostě jsem musela jít dál. Docházelo mi postupně, co opravdu chci, mé touhy a přání a prostě jsem se opírala o vnitřní pocit, i když jsem se někdy tolik, tolik bála tomu věřit, nevěřila jsem si.

Dnes jsem terapeut, spoluautor terapeutické metody J.I.H® – terapie emočního naciťování. Mám kolem sebe neskutečně úžasné lidi, mám svou rodinu, děti. Vědomě tvořím svůj život, dnes už vím, že já si utvářím své štěstí. Mám i novou pracovní lásku, kde mohu realizovat své další dovednosti a schopnosti, a která je pro mě hraním – přírodní kosmetika TianDe.

Je mi dnes přesně 30 let a sny, které jsem měla, se mi opravdu splnily. Sny, které mám teď, si plním. Užívám si už i materiálních věcí, jako je moje milované červené auto, domeček, krásné boty. Miluju, když se mohu obklopovat vším hezkým, dopřát si dobré jídlo. Ale vím, že štěstí v tom nevězí. To mám teď, v sobě…

Jdu krůček po krůčku, opřena v přítomnosti o svůj vnitřní pocit, o mé vnitřní vedení. Nezabývám se tím, zda mé sny jsou možné, či ne. Nezabývám se tím, zda toho někdo dosáhl, či ne.

Nikdo vám nemůže říct, co máte přesně dělat. Nikdo vám nemůže říct, co jde a co nejde. Protože co nejde někomu jinému, zrovna může jít vám. Nikdo ani nemůže rozhodovat za vás. Protože to, co je pro vás správně, cítíte pod tím vším jenom vy.

Ustát ty strachy, postoje, materiální nejistoty, které stojí před vámi jako bubák? Není to lehké… Ale bude vám štěstí angel-1300352_1280nakloněno? Spadne na vás? Pokud se opřete o svou vnitřní sílu a své vnitřní pocity, tak určitě… A že ji třeba neznáte? Tak si ji přejte poznat…

Už Aristotelés říkal, že sny jsou potravou duše… Tak si je dovolme… Celý život se řídím krédem: „Miř vysoko, maximálně šíp dopadne o mrak níž.“ Nestačí ale jen mířit, důležité je tím směrem se i vydat a to bez ohledu na věk…

Irena Brejchová
Irča Brejchová je životní kouč, lektor a vizionář, který věří v neomezené možnosti každého z nás. Pomáhá lidem ke spokojenějšímu životu, díky metodě osobního rozvoje emočního naciťování metodou JIH a skrze její neochvějnou lásku a víru v sebe a každého z nás. Inspiruje stovky lidí k lepšímu životu. Je spoluautorkou metody JIH, autorkou a Tancem k sobě. Její vášní je také přírodní kosmetika TIanDe. Více o Irče si přečtěte ZDE __________________________________________________________________________ __________________________________________________________________________
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.