Touha po dokonalosti… Aneb Jak jsem se patlala ve vlastním selháním

Před několika dny jsem zažila velmi krušné období a chtěla jsem se o to podělit 🙂

Roky jdu za tím, abych se cítila dobře, abych tvořila svůj život podle svých záměrů, stala se vědomým tvůrcem…

Roky jdu zatím a můj život vypadá asi nejlépe, co kdy vypadal… Jsem zdravá, schopná, mám milující rodinu, skvělou práci, která mne baví… Byla jsem oceněna jako Zlatá ředitelka TianDe ČR – za velmi krátkou dobu… Všichni mi gratulovali…

ALE…

Mé vědomí o mě samé začalo mnohem více klesat… Mé cítění se dobře, mé hodnoty a stability byly tatam…

Dostala jsem se do hnusných pocitů nicoty, marnosti, pocitů, že můj život nemá smysl…

Začala jsem sama před sebou hrát na schovávanou, že jsem naprosto v pohodě a všechno je tak sluníčkové…

Ono na jednu stranu je… Miluji svůj život… ALE… Každý den ráno vstávám a pracuji se sebou a když je potřebné, komunikuji o tom s mými kolegyněmi. Chodí mi do hlavy myšlenky, které velmi často nejsou moje, někdy jsou – ale podstatné je, zda jim dám pozornost, či je odpálkuji jako míček. Zda se nechám strachy zastavit, či jdu dál…

Zjistila jsem, že jako terapeut a teď ještě Zlatá ředitelka jsem kývla více na pocit někde hluboko uvnitř mě, že už bych to přece měla mít zmáklé. Že už bych neměla mít slabinu. Že bych neměla selhat… A začala tyto pocity v sobě zasouvat a nechtít vidět…

Přitom jsem člověk a někdy mám strach, všichni máme :). Z toho nového, co žiju… Protože to neznám…

A víte co??? Ten strach to bude zkoušet občas pořád…Protože pořád jdeme do nových úrovní… Na nové území, stále se vyvíjíme… Stáváme se novými a to znamená překonání sebe, svých strachů. Děláme to, co jsme nikdy před tím nedělaly! Ustáváme se.

Život je krásný, ale je potřeba obrovské vnitřní síly, odvahy, vytrvalosti. A věci chtít vidět a cítit PRAVDOU a LÁSKOU. Všichni jsme v určité úrovni naprosto dokonalí, ale každý z nás máme vrstvy, skrz které se učíme, zpracováváme, chápeme nové… Získáváme nová jo-aha… Novou moudrost.

Občas není jednoduché se za to nehodnotit, neznevažovat… Brát se takoví, jací jsme… Nebo nekývnout na rozum, který má někdy pocit, že už to má zmáklé, a že vlastně žádný problém vůbec nemá – že ty viníci jsou ti ostatní…

A víte co? Je to proces… Zpracujeme, odžijeme… A přijde nové… Je stále se co v životě učit.. Kdo se neučí, stagnuje, nejde dál… Já chci jít dál… A u toho si můžeme užít spoustu lásky a legrace… A někdy i těch slz :).

Mám pro vás jedno velké přání… Přeji Vám hodně odvahy na cestě za vašimi sny! A nedávejte sami sobě sodu…

Znáte to také? Kdy necháte do hlavy proudit znevažující myšlenky zas a znovu?

Došlo mi opět, jak jsme si schopni myšlenkami, které necháme proudit do hlavy a kterým přitakáváme, ubližovat… Zas a znovu, zas a znovu… Nefunguje zde nic jiného, než opravdu opření se o zbytky sil a o zdravé naštvání, kdy tyto myšlenky začneme posílat do patřičných míst…

Když jsem v tomhle ubuleným procesu byla já, jedna z mých nejspřízněnějších duší mi poslala skvělý text:

Holky, děkuji vám…

Děkuji mým milovaným kolegyním Jarce Matuškové, Hance Mokré, Martě Šoltové a dalším.

Děkuji vám za vaši láskyplnou podporu a za to, že vás v životě mám. Miluju vás.