Touha po dokonalosti… Aneb Jak jsem se patlala ve vlastním selháním

fax-1904661_1920Před několika dny jsem zažila velmi krušné období a chtěla jsem se o to podělit 🙂

Roky jdu za tím, abych se cítila dobře, abych tvořila svůj život podle svých záměrů, stala se vědomým tvůrcem…

Roky jdu zatím a můj život vypadá asi nejlépe, co kdy vypadal… Jsem zdravá, schopná, mám milující rodinu, skvělou práci, která mne baví… Byla jsem oceněna jako Zlatá ředitelka TianDe ČR – za velmi krátkou dobu… Všichni mi gratulovali…

ALE…

Mé vědomí o mě samé začalo mnohem více klesat… Mé cítění se dobře, mé hodnoty a stability byly tatam…

Dostala jsem se do hnusných pocitů nicoty, marnosti, pocitů, že můj život nemá smysl…

Začala jsem sama před sebou hrát na schovávanou, že jsem naprosto v pohodě a všechno je tak sluníčkové…

Ono na jednu stranu je… Miluji svůj život… ALE… Každý den ráno vstávám a pracuji se sebou a když je potřebné, komunikuji o tom s mými kolegyněmi. Chodí mi do hlavy myšlenky, které velmi často nejsou moje, někdy jsou – ale podstatné je, zda jim dám pozornost, či je odpálkuji jako míček. Zda se nechám strachy zastavit, či jdu dál…

Zjistila jsem, že jako terapeut a teď ještě Zlatá ředitelka jsem kývla více na pocit někde hluboko uvnitřwoman-1897165_1920 mě, že už bych to přece měla mít zmáklé. Že už bych neměla mít slabinu. Že bych neměla selhat… A začala tyto pocity v sobě zasouvat a nechtít vidět…

Přitom jsem člověk a někdy mám strach, všichni máme :). Z toho nového, co žiju… Protože to neznám…

A víte co??? Ten strach to bude zkoušet občas pořád…Protože pořád jdeme do nových úrovní… Na nové území, stále se vyvíjíme… Stáváme se novými a to znamená překonání sebe, svých strachů. Děláme to, co jsme nikdy před tím nedělaly! Ustáváme se.

Život je krásný, ale je potřeba obrovské vnitřní síly, odvahy, vytrvalosti. A věci chtít vidět a cítit PRAVDOU a LÁSKOU. Všichni jsme v určité úrovni naprosto dokonalí, ale každý z nás máme vrstvy, skrz které se učíme, zpracováváme, chápeme nové… Získáváme nová jo-aha… Novou moudrost.

Občas není jednoduché se za to nehodnotit, neznevažovat… Brát se takoví, jací jsme… Nebo nekývnout na rozum, který má někdy pocit, že už to má zmáklé, a že vlastně žádný problém vůbec nemá – že ty viníci jsou ti ostatní…

A víte co? Je to proces… Zpracujeme, odžijeme… A přijde nové… Je stále se co v životě učit.. Kdo se neučí, stagnuje, nejde dál… Já chci jít dál… A u toho si můžeme užít spoustu lásky a legrace… A někdy i těch slz :).

Mám pro vás jedno velké přání… Přeji Vám hodně odvahy na cestě za vašimi sny! A nedávejte sami sobě sodu…

Znáte to také? Kdy necháte do hlavy proudit znevažující myšlenky zas a znovu?

Došlo mi opět, jak jsme si schopni myšlenkami, které necháme proudit do hlavy a kterým přitakáváme, ubližovat… Zas a znovu, zas a znovu… Nefunguje zde nic jiného, než opravdu opření se o zbytky sil a o zdravé naštvání, kdy tyto myšlenky začneme posílat do patřičných míst…

Když jsem v tomhle ubuleným procesu byla já, jedna z mých nejspřízněnějších duší mi poslala skvělý text:

bolest

Holky, děkuji vám…

Děkuji mým milovaným kolegyním Jarce Matuškové, Hance Mokré, Martě Šoltové a dalším.

Děkuji vám za vaši láskyplnou podporu a za to, že vás v životě mám. Miluju vás.

Irena Brejchová
Irena Marek Brejchová je žena, která objevuje život. Miluje metodu JIH, boha/vědomí/universum, samotný život. Jejím koníčkem jsou nádherné náramky z Bali, které zprostředkovává v České republice ZDE. Její vášní je kosmetika TIanDe. Více o Irče si přečtěte ZDE __________________________________________________________________________ __________________________________________________________________________
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.