Rozum verzus intuice?

Všichni z nás fungujeme v racionálním světě. Potřebujeme vše mít pod kontrolou, vědět, co bude zítra… Mít vše naplánované a jisté a občas náš život překvapuje strachy a panikami… Protože většinou se věci a události odehrávají jinak, než si to naplánoval náš rozum…

Rozum miluje jistoty, které ve vnějším světě nejsou a přináší to mnoho myšlenek, kterým dáváme pozornost:

woman-1733891_1920

„Co když mne vyhodí z práce, co když neseženu peníze, co když se neuzdravím, co když neseženu nájemce do bytu…

Co když se něco hrozného stane…“ Všichni dáváme pozornost do toho, co nechceme…

Ale chcete jít do restaurace a zaměřovat se na jídlo, které nechcete? Zkuste dávat pozornost jídlu, které nejíte.. Jak vám bude chutnat?? Jak si to užijete? A proč to v životě ve všem jiném děláme?

Všichni do jednoho máme občas v hlavě pěkný guláš a v pocitech strach, pocit nejistoty… Závidíme někdy dětem, že zdánlivě pro nás žijí bez starostí.. Že nemají „žádné starosti“. Přitom my ty starosti neumíme pustit…

Neumíme důvěřovat životu. Tomu, že ty věci mohou také dobře dopadnout… Že mohou pro nás nejlépe dopadnout (ale co znamená nejlépe? 🙂 )

Sama se dnes ocitám v situaci, kdy se mi zapnula kontrola.. Možná by většina lidí byla velmi překvapena, jak žiji a funguji… Žiji v přítomném okamžiku, jako dítě. A důvěřuji životu a užívám si každé chvíle, co ta chvíle přináší… Dávám si záměry, sny, cíle… Ale… Nehodlám se nervovat tím, zda má přání jsou možná či nemožná. A podporovat myšlenky neúspěchu a negace. Prostě dám si záměr, který beru jako hotový a hodím to do slova bohu / životu na krk… Jak se daný záměr naplní, jakými cestami – to nechávám na životě.

Nesedím na gauči, ale reaguji na přítomnou chvíli, na to, co je potřebné a na to, na co mám chuť… Výsledek? Žije se mi moc krásně.. A beru věci tak jak jsou… V jeden den se mi uděje tolik věcí – některé bychom mohli brát jako pozitivní, některé jako negativní…

Ve skutečnosti – obě se jen dějí… Neustále se nám něco děje.. A proč
to v tu chvíli prostě nepřijmout tak, jak to je? A pokud je potřeba, tak s tím něco dělat… Hledat řešení…

Rozumu se jednoduchost nelíbíkids-143022_1920

Byla jsem na manažerském školení, kde jsme byli školeni, jak postupovat, co dělat při práci… Školení bylo úžasné, jenže… Bylo čistě rozumové… Co je potřebné dělat, na co se zaměřit. Udělali jsme si plán… Který máme dodržovat…

Už druhý den po školení “ jsem se rušila“… Zastavovala. Bolela mne hlava… Zasekla jsem se a nevěděla jsem, jak fungovat.. Sepla se mi kontrola rozumu.. Najednou jsem nenechávala věci plynout.. Nedovolovala jsem si to, protože jsem najednou dostala pocit, že tak jednoduše to prostě nejde..

Tohle nám říká rozum… Drží tolik starostí a věcí, že se prostě nemůžeme „pohnout“. Rozumu to připadá normální. Připadá mu normální žít v tuně starostí… Pokud to tak není, začne starosti „vymýšlet“ a neustále utvářet…

A tak jsem se vrátila k činnosti, kterou popisuji v ebooku Tajemství šťastného života. A kterou mám pracovně nazvanou jako koukání do zdi… Ta můj rozum umí vykolejit :).

Mám v diáři seznam úkolů, „které se musí“ udělat a já tu prostě sedím a koukám… A musím se smát… Proč? Protože můžu… Protože radost je důležitější než všechny úkoly. Tahle chvíle a jak ji prožiji je důležitější, než všechny úkoly, které určil můj rozum na školení, že jsou důležité…

Máme jeden mnohem hlubší rozhodovací aparát než rozum a to je naše vnitřní já – naše intuice… A ta mi teď říká: „zpomal, nadechni se, raduj se… „. A rozum oponuje: „Měla bys to a to..“ a Intuice… „Fakt v pohodě, všechno je v pořádku“ :-))

Jak tak ležím u té zdi, vzpomněla jsem si na situaci před lety:

Zažívala jsem tohle před všemi důležitými zkouškami. Jako byla maturita, státnice, psychoterapeutické zkoušky. Všechny vlastně probíhaly podobně.

Rozum mne nutil se učit.. Nepovolit, přitom jsem byla unavená, nechtělo se mi, chtělo se mi milion věcí než stále sedět u učení. Můj vnitřní hlas říkal, je to v pořádku, to dáš… Rozum říkal: „Neumíš to! Neumíš to! To nemůžeš dát!! A co když to nedáš??“

Chvíli před maturitou mi přišlo intuicí – vnitřním impulzem do pocitu i myšlenek, ať se ještě podívám na tohle a tohle… Rozum mi říkal: „to je už zbytečné, nedělej to.“ Intuice byla silnější… A jaké bylo mé obrovské překvapení, když jsem si dané otázky vytáhla… Musela jsem se na potítku fakt smát…

Když se mi to stalo při státnicích znovu, byla jsem moc ráda.. Ale zas jsem tomu nepřikládala větší důraz.. Byla jsem velmi racionální typ a přiznat, že mi do hlavy chodí věci – informace dříve, než se stanou – a vlastně mi tím pomáhají, jsem si přiznat neuměla…

Při posledních zkouškách jsem opravdu uměla maximálně půlku otázek. Víc jsem prostě nedala. Přesto jsem v sobě měla vnitřní jistotu, že to dám. I když můj rozum měl problém tomu uvěřit…

Jela jsem vlakem do Prahy a než vlak zastavil, šlo mi do hlavy: „Vystup na nádraží, máš ještě chvíli času, na nádraží je obchod s knihami, tam se podívej do knihy (Už si nepamatuji přesný název) na tyto a tyto okruhy…“ To mi přišlo jakože vážně divné… Ale o těchto okruzích jsem fakt nic nevěděla, čas jsem ještě měla, tak jsem šla…

Jaké bylo moje překvapení, když jsem si jeden z těchto okruhů vytáhla… A zkoušku dala… Člověk se někdy učí všechny otázky a vytáhne si jedinou, kterou neumí – a je to pro něj důkazem selhání, nebo se naučí něco a projde úplně bez problémů…

Už tehdy jsem mluvila s mou vnitřní intuicí, která mi říkala, co je právě teď důležité… A já ji měla problém poslechnout, protože mi to přišlo příliš jednoduché a nebyla jsem schopna tomu uvěřit..

Jaký je problém pro nás uvěřit… Tomu vnitřnímu hlásku. Našemu vnitřnímu vedení, našim touhám a snům…

Třeba i tomu, že můžeme být úspěšní, bohatí, zdraví a můžeme jednoduše důvěřovat životu… Když žijeme „v překombinovaném racionálním složitém světě založeném na strachu“…

Upřímně?

Asi bych to nedokázala (nebo určitě ne tak rychle) bez metody J.I.H®. Její neskutečnou výhodou je, že nás vrací do našeho plného potenciálu, do té intuice… Kdy jsme schopni se cítit a vnímat právě bez okolních vlivů… Někdy je těžké se s tím poprat sám… Respektive, je to určitě delší a krkolomnější cesta… Proto určitě pokud si chcete život zjednodušit, doporučuji Povídání metody JIH. Je neskutečný, co jedno takové setkání umí…

Tvoříme svůj život

Velmi se zdá, že nás svět ovlivňuje… Ale může nás ovlivňovat tam, kam mu to dovolíme.. Je to možná neuvěřitelné, ale všichni z nás jsme 100% tvůrci našich životů…

beverage-1609817_1920

Zastavte se, dejte si kávu, čaj… Relax.. Usmějte se… Dovolte si pustit na chvilku to všechno kolem… Možná si tím pomůžete víc, než teď vlastně vůbec tušíte… Proč? Protože to, co prožíváte v tuhle tu chvíli – zda stresy, či radosti – tím vysíláte určitou frekvenci a tím si přitahujete – věci, události, lidi do vašich životů… (Více o tom Na kolik % ovlivňujete svůj život?)

Já jsem dnes začala tím, že pouštím to, co „musím“ a věnuji se opravdu tomu teď, co chci… A díky tomu vy čtete právě teď tyto řádky :).

 

Irena Brejchová
Irča Brejchová je životní kouč, lektor a vizionář, který věří v neomezené možnosti každého z nás. Pomáhá lidem ke spokojenějšímu životu, díky metodě osobního rozvoje emočního naciťování metodou JIH a skrze její neochvějnou lásku a víru v sebe a každého z nás. Inspiruje stovky lidí k lepšímu životu. Je spoluautorkou metody JIH, autorkou a Tancem k sobě. Její vášní je také přírodní kosmetika TIanDe. Více o Irče si přečtěte ZDE __________________________________________________________________________ __________________________________________________________________________
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.