Co nám kazí život?

Děkuji za můj život. Život je ten nejkrásnější dar, který máme. Zní to jako klišé, když každý z nás má v hlavě plno starostí. Řešíme peníze, partnery, rodiny, děti, sebe samé, strachy, paniky, obavy… A zapomínáme na každodenní krásy a radosti, které nás obklopují. Za které můžeme být vděční, za které můžeme děkovat.

Ale… přijde jednou den a nevíme ani kdy, kdy toto pomine. Kdy budeme ležet v posteli sami se sebou a budeme vnímat ty věci z jiného úhlu pohledu… Začneme vidět ten život ne z té černé, ale z té světlé stránky…

Proč? Protože uvidíme, co jsme měli a nebyli jsme schopni si toho vážit. Během dne zažíváme tisíce myšlenek na různé starosti. Jsme schopni řešit, co jsme řekli, neřekli, co jsme měli říct, jestli máme tlustá či jaká stehna, co oni si o mne myslí, jak teď vypadám, jak budou na mne pohlížet, až tohle udělám..

Každý z nás tam tyhle myšlenky někdy máme, protože každý z nás jsme propojeni s kolektivním vědomím – s lidstvem… Tohle propojení se projevuje v našich hlavách, čím více pozornosti tomu dáváme, tím více tyto myšlenky sílí a tím méně vnímáme podstatu boha v sobě…

Každý z nás máme někdy myšlenky na znevažování, buď sebe nebo druhých… Nebo nedostatečnost sebe, naší práce, výkonů, událostí…

Cesta je ale z toho jediná – přestat hlavou hodnotit – když to tam jde – stopnout to a dát pozornost úplně jinam.

Prostě přestat hodnotit. Jak to dělám – jestli málo nebo hodně, jestli tak či tak. Všimli jste si, že tohle hodnocení se mění dle daného stavu, ve kterém se nacházíte? A co když úplně přestanu hodnotit? Vyhodnocovat? Pokud se mi něco nelíbí, cítím to a prostě udělám změnu.

Když dám ruku na kamna, cítím, že mne to pálí a nemusím řešit: Je čas už dát ruku z kamen? Teď, či za pět minut? Co tomu řeknou ostatní, je to vhodné dát teď ruku z těch kamen?

U kamen zdá se to být absurdní, ale u kolika záležitostí to vůbec jasné není? A přitom je to stejně jednoduché? Mám opustit toho přítele, když uvnitř sebe potom tolik toužím, ale hlava vyhodnocuje milion verzí, proč to nemám dělat?

Chci změnit práci, cítím to uvnitř sebe a stejně ta hlava tolik řve a zastavuje mne? Chci žít podle sebe, ale mám strach, že když to udělám, není tam kontrola života, zda to je správně???

Kontrola života – kontrola peněz, kontrola čehosi… Snažíme se o kontrolu a ono to tam prostě není. Jediná „kontrola“, jediná jistota, která je, je cítění sebe a toho, že vím, jak to mám a cítím já a že se opřu o jistotu, kterou cítím uvnitř mne… I když to je úplně odlišné od toho, jak to mají a cítí ostatní. Že se to druhým i nemusí líbit, ale že to není můj problém.

Nemusím řešit, jak ostatní budou reagovat na to, co vyjadřuji, když to vyjadřuji v souladu sama se sebou. Když to říkám ve spojení sama se sebou.

Život je tak krásný… Když jsme sami sebou… Naším úkolem je žít pro sebe… Láskou k sobě a pak láskou k druhým. A učit se to… Učím se to celý život a jsou chvíle, kdy kývnu na to hodnocení v hlavě a je mi pěkně blbě a pak chvíle, kdy to pustím a jsem a žiju v souladu se sebou a mysl mám čistou a připravenou pro vnímání života, nádherné tvoření a možnosti. Miluju tu druhou variantu a prostě se to učím, protože chci nejlepší možnou variantu mého života.

 

Irena Brejchová

Irča Brejchová je terapeut, lektor a vizionář, který věří v neomezené možnosti každého z nás. Pomáhá lidem ke šťastnému a spokojenému životu, díky terapeutické technice emočního naciťování metodou JIH a skrze její neochvějnou lásku a víru v sebe a každého z nás. Inspiruje stovky lidí k lepšímu životu s úsměvem. Je spoluautorkou metody JIH, autorkou ebooku Tajemství šťastného života a projektů Tancem k sobě. Její vášní je také přírodní kosmetika TIanDe. Více o Irče si přečtěte ZDE __________________________________________________________________________ __________________________________________________________________________

Comments

    Add comment

    * Do not forget mandatory fields.