Také máte rádi pocit jistoty?

Jediná jistota v životě je, že žádná jistota není… Opravdu moc rádi se obklopujeme ve vnějším světě jistotami… Pak se o ně bojíme, strachujeme… Mám v životě jedno štěstí, kdykoliv se opřu o jistotu ve vnějším světě – dostanu od života „po papule“, většinou tu jistotu ztratím, že mne to vede zpátky k jednoduché pravdě… Jediná jistota v životě je, že...

Znáte svou cenu?

Troufám si říct, že naší obrovskou Achillovou patou v životě je vědomí vlastní hodnoty, či nehodnoty. Sama mám chvíle v životě, kdy proudím, jsem spojená se svým cítěním, duší, cítím, jak mnou proudí životní energie, cítím se silně a věci se mi krásně daří… Pak jsou chvíle, kdy začnu posuzovat, hodnotit v hlavě, srovnávat se s ostatními (nebo kývnu na hodnocení...

Tančit se svou duší…

Miluju svoji duši… Z celého srdce. Chci tento článek věnovat naším duším, protože to s námi nemají vůbec lehké. A přitom – jsou to ony, díky kterým velmi cítíme radost a štěstí v životě… Jsou to ony, díky kterým projevujeme svou lidskost a vedou nás na cestě naším životem… Leč v naší společnosti to s námi nemají vůbec lehké – upozaďujeme je, protože prim...

Dostávám otázky – a jak bylo na BALI?

Tak jak bylo 😊. Povím vám, krásně. Bali je země dost odlišná od té naší, zároveň díky cestovnímu ruchu už má kvalitní zázemí pro nás zápaďáky. Na Bali je jiný životní rytmus – oproti našemu – velmi zpomalený. Balijci jsou pomalí, laskaví, hodně vděční. V restauraci když si objednáte, nečekejte rychlé přetrhnutí. Ale – nechci mluvit...

Cesta ke snu jménem Bali…

Před několika lety, když jsem viděla fotky lidí z pláží, vždy uvnitř mne píchlo, cítila jsem závist a pocit nedostatku, že tohle já nemůžu. Když jsem viděla lidi, co žijí u moře, či často cestují, mají volný styl života, říkala jsem si, to by bylo krásné a významně jsem si povzdechla. Došlo mi, sakra, ale to já chci taky!!...

O smrti

Je to pár dní, co zemřela nádherná osoba a odešla z našich životů. Když jsem cítila a věděla, kam se to bude ubírat, draly se mi do očí slzy. Načítala jsem kolektivní vědomí – lidstvo – jak pojímá smrt přes bolest a utrpení a cítila jsem tolik bolesti. Říkala jsem si, že až ten den D. přijde, asi mne to skolí....

Co nám kazí život?

Děkuji za můj život. Život je ten nejkrásnější dar, který máme. Zní to jako klišé, když každý z nás má v hlavě plno starostí. Řešíme peníze, partnery, rodiny, děti, sebe samé, strachy, paniky, obavy… A zapomínáme na každodenní krásy a radosti, které nás obklopují. Za které můžeme být vděční, za které můžeme děkovat. Ale… přijde jednou den a nevíme ani kdy, kdy toto pomine....

Hrát sám se sebou hry a stát na místě

Snad skoro každý z nás je zvyklý sám se sebou hrát hry. Většinou to ani neví, protože jsou jeho každodenní součástí. Hry, kdy něco cítíme, ale ze strachu nebo z nějakého jiného důvodu to popřeme. Je to zdánlivě jednodušší popřít, dělat, že to není, než čelit strachu z překonávání nových výzev a chození do neznámých vod… Raději zůstáváme v komfortních zónách...

Nevím, zda s Tebou chci bejt!

Tak tohle jsou slova, která jsem si vyslechla od mého muže. Něco, na co koukáte s otevřenou pusou – teda aspoň já jo. Nejdřív jsem si myslela, že to je vtip, po chvíli jsem pochopila, že smích mi zde opravdu přejde… Musím říct, že mi můj muž otevřel oči. Nejdřív jsem se v sobě rozčilovala, pak jsem cítila hluboký...

Vyrostla jsem, protože jste ve mne věřili!

Zasadili jsme strom – broskvoň. Byla malá, „vočůrávali“ ji naši psi a vypadala velmi nejistě. Dvakrát ji napadl i nějaký škůdce či plíseň – opravdu nevím, co to bylo – já zahrádkářka opravdu nejsem (mám teda doma i kytky v květináči, ale vydrží mi velmi silní jedinci). Tady ta broskvička (broskvoň ji neříkáme) vypadala 50% na 50% a bez toho, aniž...